Ruský mýtus: Italský pohled na Rusko 17. Století.

Kateřina Zoufalá

Předkládaný článek vychází z dokumentu uchovaném ve státním archivu ve Florencii, jenž obsahuje popis Moskevského knížectví zaznamenaný v roce 1657. Autor ani příjemce zmiňované relace není znám, je však zřejmé, že jeho vznik úzce souvisí s poselstvem vypraveným carem Alexejem Michajlovičem v létě roku 1656. Toto poselstvo mělo za úkol projednat možnosti vstupu ruského státu do protiturecké koalice. V souvislosti se zmiňovanými jednáními se naskytla i příležitost uzavřít vzájemně výhodné obchodní smlouvy. Nabízenou  příležitost využilo především Velkovévodství toskánské v čele s Medicejskými a pozadu nezůstala ani Benátská republika. Díky navázaným kontaktům se říše cara Alexeje dostala do popředí zájmu vzdělaných vrstev italské společnosti, která zatoužila dozvědět se více o doposud tajuplné, vzdálené zemi. Italská relace, jež dala vzniknout tomuto příspěvku, je toho dokladem.

V souvislosti se zmiňovanou relací vyvstalo několik otázek. Jaká byla tehdejší obecně přijímaná představa o vzdáleném Rusku? Do jaké míry byla tato země na Apeninském poloostrově známá? Z jakých dokumentů mohli lidé čerpat požadované informace? A v neposlední řadě, z jakých předloh čerpal autor relace a jaká díla považoval za skutečně cenná?

Postupovala jsem systematicky od nejstarších možných kontaktů spojených s černomořským obchodem s otroky, nebo nábožensky motivovanými poutěmi přes první popisné práce o jihu dnešního Ruska (relace benátských kupců či diplomatů Barbara, Contariniho), dále přes první vědecky pojaté práce (např.Giovia) až po dokumenty zachycující především obchodní záležitosti spojené s pronikáním na Rus (Foscarini, Tiepolo, Chancelor, Gorcej, Maasa) apod. Stranou pochopitelně nezůstaly ani velmi kvalitní práce Zikmunda Herbersteina a Antonia Possevina popisující Rus v průběhu 16. století.

Mnohé výše zmíněné dokumenty vykreslily Rus ve značně negativním světle, což následně ovlivnilo obecné podvědomí a způsobilo vznik mnohých předsudků. Západní svět v raném novověku žil do značné míry v zajetí schémat, která nerad opouštěl. O Rusy si vytvořil obraz nehostinné, nepřístupné krajiny, kde žije sice robustní, avšak poměrně líný lid, který snáší tyranii svého mocného vládce a má sklony ke špatnosti, nečestnosti a útěchu hledá v alkoholovém opojení.

Na tomto negativním pohledu nic nezměnilo ani zavedení a postupné rozšíření pravidelných novin přinášejících poslední novinky z celé Evropy. Tyto noviny se na Apeninském poloostrově poprvé objevili ve 30. letech 17. století a poměrně rychle si získaly zaslouženou oblibu. Ve shodě s možnostmi tehdejší pošty, pravidelně informovali své čtenáře o všem, co se dělo nejen v jednotlivých svobodných italských státech, ale především za Alpami. Speciálně benátské noviny pak díky propracované síti vlastních informátorů přinášeli relativně čerstvé novinky i ze zemí východní Evropy, či muslimského světa. Moskevské události se na jejich stránky dostávaly sice sporadicky, za to však poměrně rychle – běžně za tři až čtyři týdny. Jejich četnost se zvětšovala úměrně s benátskými snahami zapojit mocnou zemi na Východě do protiturecké koalice. Noviny poměrně pravidelně informovali o nových posunech v rusko-polské či rusko-švédské válce a jejich pozornosti neušlo ani povstání kozáků vedených Bohdanem Chmelnickým.

Ač se autoři novinových článků maximálně snažili o objektivitu a v jejich příspěvcích se skutečně neobjevují žádné subjektivní poznámky či komentáře, ani oni se nemohli vyhnout pokušení nechat se ovládnout zavedeným stereotypem. Články tedy nepřináší nic nového pokud se týče negativního, až opovržlivého pohledu na Rus a ruského člověka a i v nich se setkáváme se stejnými přívlastky, jenž jsou dokonce mnohdy shodné s přívlastky jimiž byli popisování i nenávidění Turci.

Další možností, jak poznat ruskou realitu bylo pochopitelně cestování a ač tato země nepatřila mezi oblíbené destinace raněnovověkých turistů, i ona se dostala na stránky některých populárních příruček pro cestovatele. Za všechny zmiňuji alespoň slavného Buratina od zcestovalého Giuseppe Miselliho, který strávil dlouhá léta v papežských službách a celou Evropu procestoval hned několikrát. Citovaná pasáž nás však nenechá na pochybách, že i tato příručka skutečně nemohla prolomit staletí budovaná klišé.

Přehled jednotlivých autorů a jejich prací pomohl sestavit poměrně jasný i když značně nelichotivý obraz, kterým byl člověk druhé poloviny 17. století ve svém pohledu na Rus jistě ovlivněn. Tento pohled do jisté míry i komplikoval vzájemné vztahy, což dokazují i dokumenty přímo se vztahující k poselstvu z let 1656-1657. Námi sledovaná relace je však jiná. Podrobným rozborem se podařilo zjistit, že autor při jejím sepisování vycházel z již zmiňované práce Zikmunda Herbersteina a k dalšímu studiu případným zájemcům doporučil dílo Antonia Possevina a jistého Doglioniho. (Pravděpodobně se jedná o dílo nazvané Del Theatro universale de´Prencipi e di tutte l´historie del mondo, jehož autorem byl Giovanni Nicola Doglione, benátský vzdělanec žijící na přelomu 16. a 17. století.) Autor relace se zcela vyhýbá negativnímu hodnocení a nejinak tomu je i u následujících dokumentů vztahujících se k poselstvu z let 1659-1660.

Tento fakt mne přivedl na myšlenku, že utilitární zájmy Toskánska (obchod) a Benátek (protiturecká koalice) převýšily nad doposud prezentovaným opovržením. Bližší kontakt, který s Ruskem navázali vedl nejen k uzavření obchodních a později i koaličních smluv, ale otevřel i cestu k vzájemnému respektu a ochotě lépe se poznat. Toto vzájemné přibližování dokonce vyvrcholilo přátelstvím mezi Cosimem III. Medicejským a Petrem I. prezentovaným v jejich soukromých dopisech. Druhá polovina 17. století tedy může být skutečně považovaná za mezník v rusko-italských kontaktech a to i po stránce vzájemné informovanosti.