Polistopadová česká historiografie o Rusku, Ukrajině a Bělorusku: Obtíže a politický kontext

Emil Voráček

Předložená studie se kriticky zabývá vývojem české historické rusistiky v období od demokratického převratu v r. 1989. Podstatným problémem české historické rusistiky je dosud překonání hluboké a dlouhodobé krize vývoje oboru, který zejména po normalizačním dvacetiletí velice ztratil na svém renomé. Autor se proto v úvodní části stručně zabýval problémy, se kterými se česká historická rusistika v 90. letech potýkala, mj. problém personálního zabezpečení v době snižování stavu ve vědě, výzkumu i vysokém školství. Současně však stále snižované finanční subsidie orientované na tuto historickou problematiku (jakož i restrukturalizace historického výzkumu vůbec) měly za následek, minimální přijímání mladé generace do stávajících výzkumných či vysokoškolských institucí. Současný společenský vývoj ve sledovaném regionu, plný krizí, nestability položil před historiky naléhavou otázku jejich profesionální i lidské odpovědnosti. Historie se nesmí stát zdrojem ani nástrojem účelové historizující politické argumentace, sloužící okamžitým zájmům nových mocenských elit. V další části studie se autor zabývá chronologicko-tematickým pohledem na výzkum ruských dějin vůbec a specielně na období po roce 1917.        Klíčové místo v badatelském zájmu o období 20. století, zaujímají zejména ruské, (ukrajinské a běloruské dějiny jsou zastoupeny jen minimálně), a sice období 1917-1939. Byť informativně, hovoří též o o pracích, z nichž část náleží do oblasti česko-ruských, resp. čs.-sovětských vztahů, osudům emigrace v Československu. Pozornost historiografů byla věnována jak jednotlivým aspektům vnitřního vývoje SSSR, tak vnějším. Daleko nejvíce zájmu bylo věnováno jednotlivým aspektům stalinizace SSSR, především politickým: otázce stability systému, stalinským čistkám v armádě ve 30. letech. Méně pozornosti bylo zaměřeno na hospodářský vývoj ať už tradiční témata jako je vývoj zemědělství, průmyslu, či v nové reinterpretaci kolektivizaci zemědělství. Nově byla pojata a interpretována tematika vztahu ekonomiky a politiky, zejména ve vojenské politice a komplexu otázek výstavby obranného průmyslu. Zde se jednalo o studie vycházející již z nově zpřístupněných ruských archivních fondů. Obdobně byla prvně v české historické rusistice zkoumána témata o úloze ozbrojených sil při stabilizaci politické moci v SSSR, zejména ve středoasijských republikách, výstavba Rudé armády, střetnutí o její koncepci a jeho místo v mocenském boji v SSSR, zejména koncem 20. let. V sledovaném časovém období zaujímá oprávněně výjimečné a přední místo studium ruské a ukrajinské emigrace v Československu v meziválečném období a otázek s ní souvisejících. Jedná se více než o desetinu z celkového počtu studií. Jde o tematiku, kterou u nás nebylo možno veřejně prezentovat prakticky vůbec v období od únorového převratu 1948 do listopadu 1989.

Co se týká čs-sovětských, resp. česko ruských vztahů v meziválečném období: intenzivně byla zkoumána problematika československých legií v Rusku, mj. jejich bojového vystoupení u Zborova. Tematicky je také dobře zastoupeno rozsáhlé zkoumání osudů českých vystěhovalců v Rusku, jejich podílu na boji za nové Československo. Daleko méně byly studovány otázky vývoje vzájemných vztahů, rusko. českých a čs.-sovětských pro období do roku 1938; resp. zde došlo k hlubokému útlumu. Studie se omezily se na jednotlivá vybraná témata, převážně opakovaně z pera několika jednotlivců. Podstatnou částí výsledků studia období vztahů za druhé světové války jsou nové edice, zejména dokumentů zejména diplomatické provenience, bohužel však jen z českých archivů. Na jejich přípravě se podíleli osvědčení archiváři-historici spolu s příslušníky téměř nejmladší generace. Výzkum soudobých dějin Ruska, (resp. bývalého SSSR po r. 1945) současného Ruska, Ukrajiny, Běloruska a dalších teritoriálních jednotek, představuje zřejmě největší slabinu výzkumného repertoáru, na čemž se jistou měrou podílí delimitace časového záběru výzkumu v Historickém ústavu AV (dějiny do roku 1945, ovšem včetně východní Evropy) a Ústavu soudobých dějin AV (české, potažmo československé dějiny v širších souvislostech po roku 1945, ovšem bez dějin východní Evropy) po zrušení Ústavu dějiny východní Evropy. Bohužel minimálně byly publikovány byť i dílčí práce k systémovým problémům, krizím systému, jeho stagnaci, pokusům o revitalizaci (perestrojka) a následné celkové zhroucení na přelomu let 1990/1991. Tématem čtenářsky přitažlivým jsou biografie významných osobností ruských dějin, byť pochopitelně různé kvality. V tomto ohledu bylo možno konstatovat pozitivní výsledky.

K tématu Rusko a Evropa, vztahu Ruska a Evropy a vice versa, se nedá říci, že by mu byla věnována nadbytečná pozornost, spíše naopak. Trvale velice nedostatečně, minimálně jsou zpracovávána témata z oboru náročných hospodářských a sociálních dějin, mj. problémy všedního dne sovětské společnosti, kulturních aspektů stalinismu, historické demografie. Problematikou ruských koloniálních výbojů, ruské zahraniční politiky v 17.-18 století, výbojů sahajících až do severní Ameriky, na Tahiti a do Etiopie (pro českého badatele pochopitelně do značné míry okrajovou a co do pramenné základny velice finančně náročnou) se z českých badatelů nezabývá systematičtěji, byť alespoň sledovatelsky. Otázky národnostní, problematika rusifikace jsou také velice slabě zastoupeny. V oblasti syntetizujících prácí má bohužel česká rusistická historiografie největší mezeru. Byla vydána prakticky jediná práce pojednávající souhrnně o dějinách Ruska, která také vzbudila náležitý ohlas a došlo ke třem za sebou rychle následujícím, vždy doplňovaným vydáním . Velice užitečné by bylo zpracování a vydání prací týkajících se nejnovějšího období sovětských resp. ruských dějin, zrodu, vývoji a zániku SSSR, celého sovětského bloku, jeho příčin a dějinných souvislostí (můžeme srovnat např. s bohatou polskou literaturou), zde je nutno konstatovat dluh české historiografie.

V období po listopadu 1989 byla otevřena řada výzkumných témat, která byla doposud tabu, přístupnost dosud nepřístupných archivních fondů se zvýšila. Otevření archivů přineslo pochopitelně také nová, dosud neznámá fakta, která přinesla nové otázky; rejstřík témat se podstatně rozšířil, na druhé straně téměř vypadla témata která si rozhodně vyžadují nové kritické zpracování, reinterpretaci. Možnost kontaktů a spolupráce s širokou mezinárodní badatelskou komunitou, včetně českých v zahraničí působících badatelů představovala zajisté výraznou vzpruhu pro domácí obec, ale zároveň nastavila velice kritické zrcadlo výsledkům domácího výzkumu, úrovni přípravy, kvalitě prací, metodologii. Otázkou je kritická reflexe onoho zrcadla. Výsledky zlepšených podmínek se však dosud až na výjimky podstatněji neodrazily v obsáhlejších monografiích, spíše je lze pozorovat v řadě detailnějších studií. Nejmladší generace se propracovává přes publikování recenzí; na renomovaných pracovištích však pro ony nadšené zájemce místa prakticky nejsou připravována.