Dějiny zahraničních Čechů a stav jejich výzkumu

Jaroslav Vaculík

Česká historiografie se zatím poměrně málo zabývala dějinami vystěhovalectví z českých zemí a zejména dějinami zahraničních Čechů. Stále více se však ukazuje, že naše znalost národních dějin by nebyla úplná bez poznání vývoje krajanů žijících za hranicemi své "staré vlasti". Stačí připomenout podporu, kterou česká emigrace poskytla prvnímu a druhému, případně i třetímu odboji. Proto příčiny, povaha a důsledky českého vystěhovalectví patří mezi závažné problémy novodobých národních dějin. Na význam studia migrací jako závažného úkolu současné světové historiografie upozornily i poslední mezinárodní kongresy historických věd.

Vystěhovalectví je historický fakt značně starý a známý takřka ze všech dějinných období. Jeho podmínky, rozsah a cesty však byly různé. Hromadné povahy a velké sociálně politické a ekonomické důležitosti nabylo teprve v 19. století, kdy se stalo trvalým průvodním zjevem tržní ekonomiky a svobodného trhu pracovní síly. Odráželo poměry, do kterých se relativním přebytkem pracovníků dostávali řemeslníci, dělníci i rolníci. Vystěhovalectví také ukazovalo na úroveň sociální politiky tehdejšího státu.

Emigranti v jinonárodním prostředí si s proměnlivou intenzitou a nestejně dlouho podrželi některé charakteristické rysy identické s kulturními prvky svého národního společenství, od něhož se odloučili. Vzájemný vztah uchování si národní specifiky a postupné asimilace závisí na mnoha faktorech, zejména na geografických podmínkách nového prostředí, početní velikosti menšiny a charakteru usídlení (kompaktní nebo disperzní), formě osídlení (městské, venkovské), charakteru zaměstnání (průmysl, zemědělství), příčinách vystěhovalectví (náboženské, hospodářské, politické), rozdílu ve stupni vývoje minority a majority, shodě či rozdílnosti v náboženském vyznání menšiny a domácího obyvatelstva, stupni národního uvědomění příslušníků minority a vztahu státní moci k národnostním menšinám. Tyto podmínky vedly k odlišnému vývoji českých minorit v zahraničí jako byli např. volyňští Češi, rumunští Češi, vídeňští Češi či Češi v Americe.

Nejstarší proud české emigrace měl náboženský charakter. Čeští náboženští exulanti 16.-18. století se usazovali převážně v Sasku, Braniborsku, Polsku, později zejména v pruském Slezsku, kde jim byla zaručena náboženská svoboda. Z pruského Slezska pokračovala česká náboženská migrace do pruského záboru Polska (Zelov u Lodže) a po připojení jeho částí k ruské Kongresovce po roce 1815 dále na východ -- na Volyň a jižní Ukrajinu (60. léta 19. století).

Avšak většina českých menšin vznikla teprve v 19. století novodobým vystěhovalectvím, které mělo ekonomické příčiny. Silný vzrůst počtu obyvatel českých zemí v průběhu 19. století vedl k vystěhovalectví, které začalo ve 20. letech zmíněného století a dosáhlo kulminačního bodu v jeho posledním desetiletí. Hlavní proudy vystěhovalectví směřovaly nejdříve do zemí habsburské monarchie, především do Vídně a Vojenské hranice (Slavonsko, Banát). V polovině 19. století začalo také hromadné vystěhovalectví do USA, trvalo po celou druhou polovinu 19. století a pokračovalo ještě v 1. třetině 20. století. Ve druhé polovině 19. století se vystěhovalecký proud obrátil také do Ruska, zejména na Volyň. V prvních desetiletích 20. století vystěhovalectví z českých zemí zasáhlo rovněž Francii, Belgii, Německo, Kanadu a Latinskou Ameriku, nedosáhlo však masovosti emigrace v 19. století. Po druhé světové válce naopak došlo k reemigraci části zahraničních krajanů -- v rámci organizované akce to bylo 200 tisíc krajanů -- Čechů a Slováků. V poúnorovém a posrpnovém období se setkáváme s novým charakterem české emigrace, a to odchodem z politických důvodů (u části posrpnové emigrace ovšem působily i motivy ekonomické).