Dvorníkova slovanská syntéza The Slavs in European History and Civilisation zaujímá v české slavistice významné a zároveň paradoxní místo

Podezřelá slavistika: František Dvorník a jeho The Slavs in European History and Civilisation

Petr Roubal

Dvorníkova slovanská syntéza The Slavs in European History and Civilisation zaujímá v české slavistice významné a zároveň paradoxní místo. Tato kniha se stala zřejmě nejcitovanější publikací z pera českého historika po druhé světové válce, a to i ze strany historiků zvučných jmen, jako Le Goff či Anderson. Od svého vydání v roce 1962 sloužila jako základní příručka na nejprestižnějších amerických univerzitách. Otázkou je, jak se kniha mohla těšit takovémuto významu, když je postavena na tak vratkém metodologickém základě. Tento základ totiž tvoří ‘true common Slavic spirit’, neboli ‘skutečný společný duch Slovanů’, kolem kterého Dvorník staví svou šestisetstránkovou syntézu. Tento text argumentuje, že odpověď na tuto otázku je poměrně prostá: za úspěchem knihy do velké míry stojí právě její pochybný metodologický základ, – předpoklad Slovanské kulturní identity – který se ukázal, jako užitečný heuristický nástroj v časech studené války.

Představa, že mimo a nad nezpochybnitelnou jazykovou příbuzností objektivně existuje něco jako slovanství, a že toto “něco“ určuje vývoj východní Evropy, má dlouhou a často podezřelou historii. Intelektuální genealogie Dvorníkovy knihy sahá do debat o směřování tzv. Ostforschung, ve kterých výsledně zvítězila nefilologická koncepce představovaná především Goetzem, jejíž více či méně skrytou agendou byla snaha “zajistit nadvládu nad Slovany … v nadcházejícím střetnutí”. V českém kontextu tyto debaty rezonovaly zejména v díle Jaroslava Bidla, který byl Dvorníkovým učitelem. Také zde můžeme najít pokusy využít esencializace slovanství pro politické účely, zejména v tzv. neoslavismu.

Jestliže tyto Herderovské debaty tvořily součást Dvorníkova vzdělání, intelektuální kontext jeho díla je charakterizován dalším posunem v chápání “slovanství”. S vypuknutím studené války došlo k rozvoji “Slavonic Studies” na západních univerzitách, zejména ve Spojených Státech. Jak naznačují názvy hlavních vědeckých časopisů The Slavonic and East European Review nebo Slavic Review: American Quarterly of Soviet and East European Studies, slovanství bylo chápáno jako charakteristický znak východní Evropy. A protože dalším charakteristickým znakem východní Evropy byl komunismus, brzy došlo k jejich vzájemné identifikaci a vznikla tak disciplína Slavonic Studies, jejímž cílem bylo “dodávat specialisty s odbornou znalostí toho, jak Rusové a další Slované mluví, jak a proč jednají, tak jak jednají.” Takovéto chápání “area studies” vykazuje jisté společné znaky s nacistickým výzkumem, který se pokoušel určit “rasové předpoklady Bolševického fenoménu”. Ve skutečnosti, ale nešlo ze strany západní akademické obce o rasismus, ale o intelektuální lenost. Představa objektivně existujícího slovanství vyřešila nepříjemný problém, kde a co je východní Evropa. Že to bylo řešení naprosto nevyhovující, ukazuje fakt, že v rámci “Slavonic Studies” se vedl výzkum maďarské, rumunské a dokonce i východoněmecké společnosti.

Dvorníkova kniha tedy splňovala svou funkci v rámci západní akademické obce v tom, že ukotvovala tyto pochybné vědecké předpoklady v široce pojatém historickém rámci. Dvornik k představě objektivní existence slovanství, jako kulturní entity, dodal i subjektivní aspekt. Ve své knize bedlivě sleduje jakékoliv náznaky, že východoevropské národy či jejich politická reprezentace si byla vědoma slovanské identity či dokonce sounáležitosti . Kromě této sebereflexe Slovanů kniha obsahuje i subjektivní aspekt jiného druhu. Dvorník promítá do knihy svou touhu po velkém slovanském celku, který by byl schopen hrát zásadní zprostředkující roli mezi Východem a Západem. Dějiny východní Evropy psané z tohoto úhlu pohledu jsou pochopitelně dějinami marných pokusů.